Himalájská sezóna, část 8: Walliser Steeps

17.10.2014
himalajska-sezona-cast-8-walliser-steeps

Po nepříliš vydařeném květnu, kdy bylo počasí nad Alpami dlouhodobě poměrně nestabilní, vyrážíme s Mirom začátkem června na pravděpodobně poslední výjezd. Už je potřeba jet do hor v Evropě nejvyšších, rozhodujeme se tedy mezi Chamonix a Wallisem. Ani jedna oblast tento rok nehlásila příliš dobré podmínky na skiextrémy, ale něco se snad najde. Nakonec rozhoduje skutečnost, že Wallis známe mnohem méně než masív Mont Blancu. Asi jako každý, chceme poznávat nové oblasti. Navíc mám ve svém průvodci Wallisu poznačených hned několik vrcholů a sjezdů, které už dlouho chci zrealizovat.

 

Lenzspitze

Po periodě relativně teplého počasí se sněžením doufáme, že se sníh v dostatečném množství nalepil i v horních polohách do kluzkých ledových žlabů a stěn švýcarských čtyřtisícových obrů. První na mušce se nachází velká klasika nad Saas Fee, severní stěna Lenzspitze, která proslula hlavně svým čistým, jednoduchým tvarem. Jde o půl kilometru vysokou ledovou stěnu s dokonale pravidelným sklonem kolem 50°. Jen v horní části je na kratším úseku maličko strmější a dole zase trošku položenější. Je široká, objektivně bezpečná a za správných podmínek sněhobílá. Komu bije v hrudi lyžařské srdce, tomu se nemůže nelíbit!

nastupujeme_do_severky_Lenzspitze_(foto_Miro_Peťo)

 

Avšak přístup na chatu Mischabel, která je východiskem pro tuto túru, je ze zcela opačného soudku: v době, kdy nahoře doufáte ve sníh nalepený na ledových plotnách díky teplým bouřkovým sněžením, je celá dolní polovina výstupu na chatu již dávno bez sněhu a vás čeká dlouhý výstup po suchu s lyžemi a lyžáky na zádech. Ani druhá polovina není lepší. Tam naopak sníh už začíná, ačkoliv zrovna tam jej určitě nechcete: jde o lehkou ferátku po hřebeni, která je však při čerstvém sněhu dost namáhavá. Sečteno, podtrženo vás čeká ze Saas Fee poctivých 1500 metrů, kde lyže velmi pravděpodobně vůbec nepoužijete. Na konci ale čeká parádní winterraum, kterým je zcela samostatně stojící chatka, kde najdete vše, co potřebujete.

 

Stojíme na zápraží dřevěné chatky a mžouráme do odpoledního slunce. Na kamenné podezdívce sušíme totálně zmáchané ponožky a boty. Za nízkým hřebenem vykukuje horní polovina severky Lenzspitze. A bohužel... leskne se. Z této vzdálenosti můžeme stěží rozeznat, jde-li o prosvítající stoletý led nebo třeba jen povrchovou krustičku na jinak dobrém sněhovém podkladu. Uvidíme zítra.

 

Jako obvykle touhle roční dobou, vyrážíme pěkně za tmy, abychom měli dostatek času na výstup i sjezd. Obloha na východě pomalu světlá a barví se do nachova. První louče slunečního světla vystřelují zpoza Fletschhornu a obarvují vrchol Lenzspitze do oranžové, která ostře kontrastuje s ještě stále potemnělou oblohou na západě. Nad Walliskými Alpami vstává nový den. Přecházíme přes rovinatý ledovec tvořící dno kotle pod Lenzspitze a Nadelhornem. A v tom už paprsky zasahují i nás, zrovna u okrajovky, od které se stěna začíná prudce zvedat. Koupeme se v měkkém ranním slunci.

 

Už je nám jasné, že odpolední odlesky na nás házel led. Ale ještě je pořád naděje. Linie spádnice z vrcholu vypadá celkem vysněžená, celý svah je pokrytý sněhovými jazyky, které se střídají s tenkými pruhy vodního ledu. Zatím to nelze hodnotit, uvidíme výše. Stoupáme v pravidelném rytmu svižným tempem nahoru. V jednom místě už začínají mačky škrábat po ledu. Snažíme si tohle místo zapamatovat, aby nás nepřekvapilo v následném sjezdu. Ale jak stoupáme výš, situace se zhoršuje a my se pomalu loučíme s představou kontinuálního sjezdu z vrcholu. Posledních 60 metrů je už čistý led, pokrytý pouze několika málo centimetry suchého prašánku. Sjezd nepřichází vůbec v úvahu. Naopak, samotný výstup je celkem dramatický, vzhledem k našemu lyžařskému pojetí máme každý pouze jeden ultralight cepín, já dokonce jen hliníkové mačky. S troškou nervů a pořádnou dávkou koncentrace se ale nakonec pomaličku dostáváme na hřeben těsně vlevo od vrcholu.

 

Pro pořádek dolézáme až na vrchol a naší odměnou je panorama mnoha alpských čtyřtisícovek. Z těch známějších vidíme třeba Dom, Monte Rosu, Lyskamm a Weishorn. Na opačné straně máme Bernské Alpy s největším alpským ledovcem Aletschgletscher. A zcela v dálce rozeznáváme i kopuli Mont Blancu.

 

Co nás však v této chvíli trápí je otázka sestupu. Budeme to slézat? Nebo budeme lyžovat po hřebeni až do míst, kde se sníh nalepil? Nakonec padá volba na sestup po hřebeni. I ten je zrádný a má pro nás připravené jedno slézání v ledu. Za tímto místem však už začíná hluboký sníh, Ve stěně ne, ale na hřebeni ano. Nasazujeme lyže a lyžujeme po hřebeni. Snažíme se najít správné místo pro traverz do středu stěny na hlavní sněhový jazyk.

 

Na začátku traverzu je nám jasné, že to nebude tak jednoduché. Pásy sněhu se střídají s pásy ledu. Traverz musíme jet rychle, jen tak je to možné projet. A pak v pravou chvíli dokázat zastavit na sněhovém pásu.

 

dobrý_sníh_v_polovině_sjezdu_(foto_Miro_Peťo)

První jde na věc Miro a hlásí, že to jde. I tak mám trochu strach. Nabírám potřebnou rychlost a pak už vidím, jak se pod hranami lyží míhá led. Ale vždy dříve, než by hrana začala příliš sklouzávat, je tu další sněhový pás.

 

Nyní se nacházíme necelých 100 metrů pod vrcholem, opět přesně v jeho spádnici a už se dá bez problémů lyžovat. Sklon je asi 50° a s klesající výškou se pozvolna zmenšuje. Držíme se centrálního sněhového pásu, ale po nás už zůstává spíše led. V dolní části je sníh perfektní.

 

Na chatě vyzvedáváme zbylé věci a jdeme udělat největší chybu výletu: pokusíme se sjet okolo ledovcových splazů tak, abychom se vyhnuli ferátě a místo toho mohli co nejníže lyžovat.

 

Ze všech úhlů vypadala trasa průjezdně, ačkoliv jsme si plni vědomi faktu, že jedno místo jsme odnikud neviděli. Vidina ulehčení sestupu nám však stojí za tohle drobné vědomé riziko. Už s většími batohy lyžujeme přímo do pekel :-D S klesající nadmořskou výškou je všude kolem sníh prohnilý a strháváme mokré splazy. A pak, právě v místě, které jsme neviděli, číhá velký skalní práh. Vlevo je rozbitý ledovec, pod námi skála, vpravo skalní hřeben. Analyzujeme možnosti. Nahoru už to nepůjde, je pozdě, začínají padat laviny. Tušíme, že za hřebenem vpravo by měl být sněhový kotel. Začíná lezecká vložka. Bez jištění traverzujeme několik desítek metrů skalami, pod náma bezmála stometrová stěna. Obtížnost asi II UIAA, ale s lyžemi na zádech a lyžáky na nohou to není žádný med. Nakonec systém snadných ramp končí. Jsme v pasti, pouhých 30 metrů na sněhem. Hledáme hrot, z kterého bychom slanili. Když už to skoro vzdáváme, konečně jej nacházíme. Ale naše krátké lano na ledovec nestačí až na zem. Je poledne, horko a všude kolem taje sníh. Nesmíme ztrácet už ani minutu. Vážeme lano na pevno ke smyčce a slaňujeme na jednom prameni. Dole ještě zajištěni lanem nasazujeme lyže. Ještě zbývá traverz sněhového pole, které je celé z hrubozrnné kaše a končí nebezpečným skalním prahem. Na lyžích se tolik neproboříme, získáme rychlost a vyjedeme z něj. Loučíme se s lanem a jedeme.

 

Všechno dobře dopadlo, sundáváme lyže až úplně na konci sněhu, kterým je vyplněna úžlabina vedoucí nízko nad Saas Fee. Posledních 600 výškových metrů už jdeme suchou nohou v červnovém slunečném odpoledni. Máme za sebou infarktový den a z velké části si za to můžeme sami. Útěchou nám zůstává fakt, že jsme to zvládli v celkem ledovém klidu.

 

Fletschhorn

Podmínky na Lenzspitze jsou zklamáním. Teď už tušíme, že naše další vytipované cíle jako Triftjigrat na Breithornu nebo severka Lyskammu nebudou proveditelné. Lyskamm studujeme na fotce focené z Lenzspitze a naše domněnka je správná: led. Přesto jedeme do Zermattu, podívat se na Breithornu. I ten je špatný. Aspoň využíváme návštěvu k tomu, abychom se přesvědčili, že Zermatt je jen nafouklá bublina, není na něm nic až tak hezkého a kupujeme zde předražené lano, protože bez něj nemůžeme fungovat.

 

nejstrmější_horní_úsek

Sníh je nalepený v nižších polohách a tak se nakonec rozhodujeme pro Fletschhorn, kterému do čtyř tisíc chybí 7 metrů. Ve své 900 metrů vysoké severní stěně má žlab, který končí na hřebeni asi v 3900 metrech. To je níž, než byla hranice dobrého sněhu na Lenspizte. Vyjíždíme tedy na Simplon Pass, odkud máme celou stěnu jako na dlani. A zdá se být zasněžená. A vůbec celý Fletschhorn vypadá úchvatně a vznešeně. Ačkoliv za zády má mnoho vyšších walliských vrcholů, tady kraluje on.

 

Auto parkujeme v malé osadě Egga a začínáme balit věci. Chceme ještě dnes vyjít do Fletschhorn Biwaku a z něj pokračovat brzy ráno k vrcholu. Najednou je u nás místní chlapík, je zaujat tím, že chceme severní žlab lyžovat a nabízí se, že nás svým džípem vyveze, jak vysoko to jen půjde. A že to asi půjde až k salaším v 1900 m n.m., mohlo by to jít v jednom zátahu! Urychleně balíme věci na zítřejší výstup i na noc pod širákem a jede se. Po asi 20ti minutách vystupujeme u salaší, a chlapík nás ujišťuje, že se můžeme vyspat na verandě jedné z nich. Rychle vaříme a jdeme spát.

 

Budík zvoní ve 2 hodiny ráno, ve 3 vyrážíme, nebe je plné hvězd a před námi je 2100 výškových metrů téměř do čtyř tisíc. I v noci je teplo. Není divu, vždyť dole v Brigu bylo včera 30°C! I přes brzké vstávání bude potřeba postupovat svižně. Hned nad salašemi začíná hodně starý firn, který je i teď naměklý a můžeme jít bez haršajzen. Za svitu čelovek ukrajujeme první metry a v zádech máme teplý vítr z údolí.

 

V pět ráno, akorát ve chvíli, kdy den přebírá vládu nad nocí, jsme u Fletschhorn Biwaku ve třech tisících. Ten je plný, ještě že jsme tu nemuseli nocovat. A tři lidé jsou už ve žlabu. Dáváme si druhou snídani, tak jako na Presanelle, a bez dalšího zdržování pokračujeme. Krátká rovinka přes Rossbodegletscher nás přivádí k nástupu. Tak jako na Lenzspitze nás první paprsky dohánějí u okrajovky. Zjišťujeme, že žlab není příliš strmý.

 

Nasazujeme mačky a po firnu se nám jde dobře. Rychle nabíráme výšku. Občas kolem prosviští drobný kámen. Brzy nacházíme stopu našich předchůdců. Čím výš, tím více se boříme. S přibývající výškou můžeme vlevo sledovat mohutné příkrovy séraků visících nad skalními stěnami. Naši trasu však příliš neohrožují. Slunce, ač těsně po svém východu, má velkou sílu a hned začíná ohřívat krystalky sněhu. Nasazujeme rychlé tempo a po sedmé hodině ranní přelézáme zavěrečný 50° strmý úsek končící převějí. Směrem na druhou stranu jsou táhlé sněhové pláně. A podobné pláně vedou k vrcholu, kam dorážíme před osmou hodinou. Krásně vidíme malebné Saas Fee, usazené v lůnu hor, i zelené údolí Simplonu pod námi, kde již začíná vskutku letní den. Na jedné straně zaledněné pohoří, na druhé straně moře mraků.

 

Miro_v_horní_části_sjezdu,_v_pozadí_výrazné_séraky

Po pár desítkách minut se začínáme chystat ke sjezdu. Na zmrzlých vrcholových pláních nám na hrbolech drkotají zuby, ale za chvíli jsme již nad klíčovým místem. Převěj a horní strmý úsek. Řešení je podobné jako na Lenzspitze: rychlým traverzem člověk musí překonat první metry, kde se jen nepatrné množství sněhu dokázalo přilepit na ledové desky. Níže už je sněhu dostatek a sklon se začíná snižovat z úvodních 50° na 45° a dalé dokonce na pouhých 40°. Vychutnáváme rychlé freeridové oblouky v grandiózním světě hor!

 

Dole na ledovci ze sebe svlíkáme oblečení snad v poslední vteřině před zblázněním se z horka. Už teď je tu na umření. Paličkujeme ledovec k bivaku, odkud začíná zase klesat. Znovu neskutečně dlouhý, nádherný sjezd jako na Presanelle. Dole kličkujeme po starém firnu mezi ostrůvky mechu, borůvčí a kleče. Pod vrstvou sněhu hučí potok. Ptáci zvesela hlasitě zpívají. Je léto.

 

Ze zimy jsme se do něj vrátili z ledových pustin a symbolicky tak ukončujeme sezónu 2014, alespoň tedy její evropskou část.

 

Jirka Švihálek

 

Fotky Himalájská sezóna, část 8: Walliser Steeps

Súvisiace články:

Diskusia

TOP Partneri

https://www.sloger.sk Eshop davorin.sk Eshop davorin.sk Eshop davorin.sk JM SPORT Eshop davorin.sk

Podpor Vetroplacha

Fórum

Odporúčame vidieť

Partneri